Říjen 2006

Ako si mohol?

23. října 2006 v 21:46 | Ja |  Sloboda Zvierat
Keď som bola šteniatko, zabávala som ťa svojím šantením a rozosmievala som ťa. Nazýval si ma svojím dieťaťom a napriek mnohým rozkúsaným topánkam a niekoľkým "zavraždeným" vankúšom som sa stala tvojím najlepším priateľom. Vždy, keď som bola zlá, pokýval si nado mnou prstom a spýtal si sa: "Ako si mohla?!" - ale nakoniec si mi vždy odpustil, zvalil si ma na chrbát a poškrabkal na bruchu.
Moja výchova k čistotnosti trvala trochu dlhšie, než si predpokladal, lebo si bol hrozne zaneprázdnený, ale spolu sme to zvládli. Pamätám si tie noci, keď som bola pritúlená v posteli k tebe, načúvajúc tvojim tajomstvám a snom a verila som, že život proste nemôže byť lepší. Chodili sme na dlhé prechádzky, behali sme v parku, jazdili v aute, zastavili sa na zmrzlinu (mne si dal len kornútok, lebo vraj zmrzlina nie je dobrá pre psov) a driemala som na slnku, keď som čakala na tvoj príchod domov na sklonku dňa. Postupne si začal tráviť viac času v práci a na svojej kariére a viac času si venoval hľadaniu ľudského partnera. Čakávala som na teba trpezlivo, utešovala ťa, keď si mal zlomené srdce a bol si sklamaný, nikdy som ti nevyčítala zlé rozhodnutia, vždy som nadšene vítala tvoj príchod domov a tešila som sa s tebou, keď si sa zamiloval.
Ona, teraz tvoja žena, nie je "psíčkar" - ale aj tak som ju privítala v našom dome, snažila som jej prejaviť svoju náklonnosť a poslúchala som ju.
Bola som šťastná, pretože ty si bol šťastný. Potom prišli bábätká a ja som bola vzrušená spolu s tebou. Fascinovala ma ich ružovosť, ich vôňa a tiež som sa chcela o ne starať. Ale ty a ona ste sa obávali, že by som im mohla ublížiť a ja som trávila väčšinu času vyvretá v inej izbe alebo v klietke. Och, ako som ich chcela ľúbiť, ale stala som sa "zajatcom lásky". Ako vyrastali, stala som sa ich kamarátkou. Vešali sa na moju srsť a ťahali sa za ňu hore na svoje vratké nožičky, pchali mi prstíky do očí, skúmali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala som to všetko okolo nich a ich dotyk - pretože tvoj dotyk bol teraz taký zriedkavý - a keby bolo treba, bránila by som ich vlastným životom. Vkrádala som sa do ich postelí a načúvala ich trápeniam a tajným snom a spolu sme čakali na zvuk tvojho auta na prístupovej ceste. Bývali časy, že keď sa ťa iní spýtali, či máš psa, ty si vytiahol z peňaženky moju fotku a rozprával si im o mne príbehy. V posledných rokoch už len povieš "áno" a zmeníš tému.
Už nie som "tvoj pes", ale "iba pes" a rozčuľujú ťa všetky výdavky na mňa. Teraz máš veľkú pracovnú príležitosť v inom meste a ty a oni sa budete sťahovať do bytu, kde nie je dovolené držať zvieratá. Urobil si správne rozhodnutie pre svoju rodinu, ale boli časy, keď ja som bola tvoja jediná rodina. Bola som vzrušená z cesty autom, kým sme neprišli k zvieraciemu útulku. Bolo tam cítiť psy a mačky, strach a beznádej. Vyplnil si papiere a povedal: "Viem, že jej nájdete dobrý domov." Pokrčili ramenom a venovali ti bolestný pohľad. Poznali reálnosť umiestnenia psa v strednom veku, aj keď je s "papiermi". Musel si vyprostiť prsty tvojho syna z mojho obojku, keď kričal "Nie, tatko! Prosím, nenechaj ich zobrať môjho psa!" A ja som mala o neho starosť; a akú lekciu si mu to práve dal o priateľstve a vernosti, o láske a zodpovednosti a o úcte k celému životu? Rozlúčil si sa mnou tľapnutím po hlave, vyhol si sa môjmu pohľadu a zdvorilo si odmietol zobrať si môj obojok a vodítko. Ponáhľal si sa, lebo si mal nejaký termín... a teraz mám jeden aj ja.
Keď si odišiel, tie dve milé panie povedali, že si pravdepodobne o všetkom vedel niekoľko mesiacov dopredu a neurobil si žiadny pokus nájsť mi nový domov. Potriasli hlavou a povedali "Ako to mohol?" Venujú nám tu v útulku toľko pozornosti, koľko im to ich nabitý rozvrh dovolí. Kŕmia nás, samozrejme, ale moja chuť k jedlu sa stratila už pred mnohými dňami. Najprv som vyskočila a ponáhľala sa ku vchodu vždy, keď niekto prechádzal okolo môjho kotca, dúfajúc, že si to ty - že si zmenil názor - že to celé bol len zlý sen... alebo som dúfala, že to bude aspoň niekto, kto sa o mňa zaujíma, niekto, kto ma zachráni. Keď som si uvedomila, že nemôžem súperiť o upútanie pozornosti so šantením šťastných šteniat, neuvedomujúcich si svoj osud, ustúpila som do najvzdialenejšieho kúta a čakala som.
Začula som jej kroky, keď pre mňa prišla na konci jedného dňa a kráčala som za ňou pozdĺž uličky do oddelenej miestnosti. Veľmi tichá miestnosť.
Dala ma na stôl, poškrabkala za uchom a povedala mi, aby som sa nebála. Srdce mi búšilo v predtuche toho, čo príde, ale miešal sa v tom aj pocit úľavy. Zajatec lásky odišiel v priebehu dní. Ako to už mám v povahe, viac som sa starostila o ňu. Bremeno, ktoré nosí, ju hrozne ťaží, a ja to viem rovnako, ako som rozoznala každú tvoju náladu. Jemne mi stiahla prednú nohu a slza stiekla dolu jej lícom. Oblizla som jej ruku rovnako, ako som teba zvykla utešovať pred mnohými rokmi. Odborne vsunula ihlu do mojej žily. Zacítila som pichnutie a studenú tekutinu prúdiacu do môjho tela, ospalo som si ľahla, pozrela som sa do jej milých očí a zamrmlala som "Ako si mohol?" Možno pretože rozumela mojej psej reči, povedala: "Je mi to tak ľúto." Potľapkala ma a náhlivo vysvetľovala, že je to jej práca zabezpečiť, že pôjdem na lepšie miesto, kde ma nebudú ignorovať, týrať ani zanedbávať, a kde sa nebudem musieť brániť - miesto plné lásky a svetla, tak odlišné od tohto miesta na Zemi. A s posledným zvyškom mojej energie som sa ju snažila presvedčiť zavrtením môjho chvosta, že moje "Ako si mohol?" nebolo myslené na ňu. Bolo to určené tebe, môj milovaný pane, na teba som myslela. Budem na teba myslieť a čakať navždy. Kiež by ti každý v tvojom živote preukázal takú vernosť.
Koniec.
Poznámka autora: Ak vám článok "Ako si mohol" vohnal slzy do očí tak ako mne, keď som ho písal, je to preto, lebo je to príbeh zložený z osudov miliónov zvierat, ktoré umierajú každý rok v amerických útulkoch. Vítaná je snaha všetkých, čo by chceli článok ďalej šíriť pre nekomerčné účely, pokiaľ pripisujú poznámku s autorským právom. Prosím, použite ho na vzdelanie ľudí na svojich stránkach, časopisoch, na informačných tabuliach útulkov a vetrinárnych ošetrovní. Privítam zaslanie kópií časopisov, ktoré vytlačia "Ako si mohol?" na hore uvedenú adresu. Dajte verejnosti vedieť, že rozhodnutie pridať do rodiny zviera je dôležité rozhodnutie do života, že zvieratá si zaslúžia našu lásku a citlivú starostlivosť, ža nájdenie vhodného náhradného domova je vašou zodpovednosťou, že spolky na ochranu zvierat vám môžu dať dobrú radu a že každý život je cenný. Prosím, pridajte svoje úsilie k zastaveniu zabíjania, a podporte kampaň za sterilizáciu v prevencii množenia nechcených zvierat.
Ďakujem, Jim Willis
Copyright 2001 J. Willis (překlad Ing. Lotta Blaškovičová)

Pes na reťazi!!!

23. října 2006 v 21:38 | Ja |  Sloboda Zvierat
Stáročia žijú medzi nami, s nami. Ako strážcovia našich majetkov, pozemkov, dvorov, záhrad, stád... Mnohým z týchto našich pomocníkov sa však za ich služby dostáva zvláštnej odmeny. Človek si zo psa postupne vytvoril len akúsi štekajúcu kôpku špinavých a zablšených chlpov, ktorá sa zúrivo točí za vlastným chvostom a neustále šteká. Toto stvorenie dostalo významné pomenovanie STRÁŽNY PES. Len tak medzi nami, skúste postrážiť dvor, keď ste priviazaný na 1,5 metrovej hrdzavej reťazi, ktorá mnohokrát váži viac ako samotný pes. Skúste tak niekomu zabrániť, aby vošiel bez dovolenia do dvora či záhrady. Myslím, že je to nelogické. Môžete len zúfalo či zbesilo štekať a zavíjať. Keďže vás však celý deň nič zaujímavejšie nečaká, štekáte stále. Len tak, aby ste sa nezbláznili... Takže človek začne postupne váš štekot brať za "normálnu" záležitosť a z vašej funkcie zostane už len ten "honosný" názov. A vy už štekáte i na to, že vám okolo ňufáka preletí motýľ - veď i to je pri celodennej nude obrovský zážitok.
Psík si často po pár týždňoch vytvorí okolo svojej polorozpadnutej búdy /ktorú zdedil po Rexovi č.1, 2, 3.../ doslova kráter. Po niekoľkých daždivých dňoch sa také okolie dokáže zmeniť na bahnový kúpeľ, z ktorého niet úniku. Múdry majiteľ potom sucho skonštatuje : "Ten pes je hlupák, veď má búdu, čo sa neschová. Radšej bude stáť na daždi, kašlem naňho, keď je hlúpy..." Ja sa tomu psovi ale nečudujem. Prehnitá búda plná parazitov a zbytkov starých špinavých handier zmiešaných s vypadanou srsťou poriadne páchne. Po pár vbehnutiach a vybehnutiach je plná bahna. Kto by si tam ľahol?
V lete to nie je o nič lepšie. Pes je vystavený celodennému nemilosrdnému slnku, nemá sa kam schovať. Že potrebuje tieň a hlavne celodenný prístup k čerstvej chladnej vode, vie, zdá sa, len on sám. Úbohý pes si však sťažnosť sám nenapíše. Neprospievajúce životné podmienky a potrava, ktorá sa nedá nazvať inak ako kuchynské splašky majú často za následok zdravotné neduhy. Chorobné zmeny na koži, očiach, labkách, ktoré sa neliečením zmenia na chronické. Pes prežíva permanentnú bolesť. Nezriedkavým javom sú i rôzne ťažké poranenia, ktoré vznikajú v okolí krku v dôsledku celoživotného "úväzu". Toto má za následok ešte jeden chronický problém a podľa mňa ten najťažší a najkrutejší - psychický. Pes je spoločenské zviera - nedokáže v zdraví prežiť celoživotnú samotku. Kontakt so svojim majiteľom má len raz za deň - pri kŕmení. Je to záležitosť niekoľkých krátkych minút, na ktoré čaká celý deň, a ktoré sa často stávajú zmyslom jeho života. No človek ho nepohladí, nepomazná a nepohrá sa s ním. S takým smradľavým a špinavým psom - to nehrozí, ešte by som niečo chytil... Prevencia proti infekčným nákazlivým ochoreniam prakticky neexistuje. Veterinár predsa stojí peniaze. Keď už pes prestáva "fungovať" podľa očakávania, príde človek. Približuje sa pomaly a mieri na psa podivným predmetom. Pes je zmätený, čo sa to deje, nechápe ten náhly príliv ľudskej priazne. Niekedy aj povrtí chvostom skôr ako mu prejde telom ostrá bolesť. Pes bezvládne dopadne na zem. Je po všetkom, je po jednom prašivom psovi... Mal už šesť rokov, bol starý, nemal zuby, už by NEPOSTRÁŽIL!
O pár týždňov sa na dvore objaví šteniatko, deti ho naťahujú - hrajú sa. Príde dospelý človek, zaženie detiská a šteňa priviaže na reťaz...Aby si zvykal na psí život... Je to predsa PES a má strážiť! Rexo č. 3, 4, 5...
Martina Smyčková
Čo hovorí odborník :
(MVDr. Rastislav Kolesár)
Pes prežívajúci svoj život na reťazi trpí podobnými formami psychickej deprivácie ako divožijúce zvieratá chované v malých klietkach v ZOO. Psy, ako je v článku uvedené sú spoločenské, svorkovité, učenlivé zvieratá, ktoré si po stáročia vyvinuli vysoký stupeň komunikácie a rozlišovania hierarchie a systému, ktorý v svorke platil. To si vyžadovalo určitú mieru inteligencie. Pes uviazaný na reťazi je obrazom potlačenia takmer všetkých etologických a behaviorálnych potrieb, ktoré vyplývajú z jeho prirodzeného charakteru a vedú k celoživotnej frustrácii. Neustále agresívne brechanie, pobehovanie v rozmedzí reťaze, hryzenie si vlastných častí tela apod sú náhradnou tzv. zoochotickou (psychotickou) formou správania.
Čo hovorí zákon :
§21 ods.1 Zákona 488/2002 O veterinárnej starostlivosti hovorí :"Vlastník alebo držiteľ zvieraťa je povinný zabezpečiť zvieraťu ochranu a pohodu, ktorými sa rozumie : dobrý zdravotný stav, uspokojenie fyziologických a etologických potrieb, dostatočná voľnosť pohybu, sociálne vzťahy, rozvíjanie vrodených daností..."
Čo môžete robiť vy :
V prípade, ak registrujete vo svojom okolí psa chovaného v nevhodných podmienkach s nezabezpečenou základnou starostlivosťou, je potrebné takýto prípad nahlásiť na Regionálnu veterinárnu a potravinovú správu podľa miesta bydliska a to formou písomnej žiadosti o prešetrenie chovných podmienok zvieraťa. Ak potrebujete prípad prekonzultovať, obráťte sa na nás telefonicky na čísle 02/ 6542 1961.

Kožuch má dve časti!

23. října 2006 v 21:20 | Ja |  Sloboda Zvierat
Sloboda zvierat odštartovala 11. 11. o 11,00 kampaň Každý kožuch má dve časti.
  • Naším cieľom je :
  • zastaviť klietkový chov kožušinových zvierat na slovenských farmách, nakoľko tento chov kvôli luxusnej móde považujeme za morálne neospravedlniteľný
  • vyzvať verejnosť nekupovať a nenosiť výrobky z pravých kožušín
  • ukázať verejnosti pravú tvár fariem a trendy vo svete smerujúce k úplnému zákazu chovu kožušinových zvierat.
  • Súčasťou kampane je :
  • podrobný prieskum stavu kožušinových fariem na Slovensku
  • petícia za zastavenie chovu kožušinových zvierat u nás
  • protestné státia a performancy pred kožušníctvami
  • infostánky a rozdávanie letáčikov ľuďom v kožuchoch na uliciach
  • vydanie a distribúcia letákov, plagátov, infolistov
  • reklamná billboardová kampaň v slovenských mestách
  • vysielanie rozhlasového spotu v komerčných rádiách
  • oslovenie verejnosti prostredníctvom článkov a rozhovorov v médiách
  • prezentácia filmov na verejných priestranstvách a v kluboch
  • rokovania s kompetentnými orgánmi smerujúce k legislatívnym zmenám
  • oslovenie módnych tvorcov, návrhárov, dovozcov módnych odevov s výzvou vylúčiť krutosť z módneho priemyslu
  • benefičný rockový koncert
  • medzinárodná konferencia Welfare kožušinových zvierat, ktorá sa uskutočnila v októbri v Brne
Veríme, že aj vďaka vašej podpore bude kampaň úspešná a spolu s vami ukončíme utrpenie kožušinových zvierat nielen na Slovensku a pomôžeme našim priateľom, známym i neznámym stať sa naozaj modernými civilizovanými ľuďmi so súcitom v srdci.
ČO MOŽETE UROBIŤ VY ?
  • Nepodporujte svojimi peniazmi obrovské utrpenie kožušinových zvierat - myslite na to, že kožuch je nepotrebný luxus, KOŽUCH JE BOLESŤ !
  • Existuje nespočetné množstvo praktickejších, ľahších, pohodlnejších odevov s oveľa kvalitnejšou termoreguláciou ako kožuch.
  • Moderné odevy používané športovcami či horolezcami sú niekoľkonásobne kvalitnejšie a teplejšie ako kožuchy - argument o potrebe kožucha v drsných klimatických podmienkach dnes už neobstojí.
  • Neobstoja ani zastaralé argumenty o estetike - v súčasnosti už viac ako 60 svetových módnych návrhárov zvučných mien ako Giorgio Armani, Oleg Casini, Donna Haag, Calvin Klein, Stella Mc Cartney alebo Fernando Sanchez zásadne nepoužívajú pravé kožušiny, ale ponúkajú výhradne umelé kožuchy, ktoré sú často oveľa estetickejšie a pohodlnejšie ako kožuchy zo zvierat.
  • Ak už máte kožuch, venujte ho nejakej charite, ktorá ho poskytne ako pomoc ľuďom v treťom svete (napr. Afganistane, Pakistane a pod. )
  • Ak vaši blízki, rodičia, priatelia alebo kolegovia nosia kožuchy, porozprávajte sa s nimi a vysvetlite im, aké utrpenie predstavuje chov a lov kožušinových zvierat.
  • Žiadajte od nás informačné letáčiky a rozdávajte ich okoloidúcim ľuďom v kožuchoch.
  • Urobte vo vašom meste infostánok o živote a utrpení kožušinových zvierat.
  • Zorganizujte krátke protestné státie pred kožušníctvom vo vašom meste.
  • Ak súhlasíte s našou kampaňou, podporte ju finančným darom.
  • Zbierajte podpisy na petíciu za zákaz chovu kožušinových zvierat na slovenských klietkových farmách

První antirasistický turnaj za námi

21. října 2006 v 21:51 | Ja |  Football Against Racism
7. října 2006 proběhl v Praze první fotbalový turnaj kampaně Love Football Hate Racism, který nebyl čistě jen o podávání sportovního výkonu, ale nesl v sobě i politický podtext. A jaký?? Love Football Hate Racism je nově vzniklá kampaň a aktivita, jejímž hlavním cílem je boj proti rasismu a stále vzrůstající komercializaci profesionálního fotbalu. Milujeme tuhle hru a nenecháme si ji zničit rasistickými fanoušky na stadionech ani manažery, kteří ve fotbale vidí akorát způsob, jak si vydělat víc špinavých peněz. Fotbal by měl především patřit hráčům a tolerantním fanouškům, ne rasistům a byznysmenům. Primární činností Love Football Hate Racism je organizace amatérských fotbalových turnajů.
Samotného turnaje s názvem "Love Football Hate Racism" se nakonec zúčastnilo 5 družstev, i když původně bylo přihlášeno 8 týmů. Ale i tak na této akci vládla dobrá nálada, přestože počasí moc nepřálo. O super atmosféru se postarali samotní účastníci a účastnice, ať už na hřišti nebo v hledišti. O občerstvení zase lokální skupina organizace FNB (Food Not Bombs - Jídlo místo zbraní).
A jak první turnaj "LFHR" nakonec dopadl?
Bez ztráty bodu turnajem prošel "Antifa Tweety Team" z Moravy, následovaný týmem "Nou Camp 007" z Prahy. Třetí místo obsadili "Slavia Intelectuals". Respekt a uznání si ovšem zaslouží i ostatní dva týmy -"FK Neposlušné tenisky", kteří skončili na místě čtvrtém a i poslední "FotL".
1 - Antifa Tweety Team
2 - Nou Camp 007
3 - Slavia Intelectuals
4 - FK Neposlušné tenisky
5 - FotL
Jednou ze zajímavých podmínek turnaje bylo to, že každý tým musel být smíšený (minimálně 2 holky v týmu) a během každého zápasu musela být minimálně jedna holka na hřišti a účastnit se hry. Někteří lidé tuto podmínku na internetu odsuzovali s tím, že to poškodí hru. Ale realita byla zcela opačná. Bylo to velmi zajímavé, některé holky na hřišti předváděli, troufnu si říct, mnohdy lepší výkony než někteří kluci. Pro příští turnaj bych byl pro, aby tato podmínka zůstala zachována.
Všichni účastníci/ce po skončení turnaje obdrželi diplomy, první tým si odvezl i další věcné ceny.
Nezbývá než popřát pořadatelům štěstí při pořádání dalšího turnaje a třeba si i přát, ať se podobné turnaje začnou konat po celé ČR, třeba i jen na lokální úrovni.
Už nyní se připravuje další turnaj v Praze. Uskuteční se 28.10. na Do it yourself festivalu na Letenské pláni v Praze 7.

HOUBA

6. října 2006 v 23:08 | Ja |  Kapely

HOUBA story aneb historie skupiny

Tedy jak to vlastně všechno začalo. Byli jsme prostě 4 kamarádi (já, Majkl, Hrdla, později přibyl Jirka, kterého jsem poznal ve třetí třídě na základce) a jednou jsme se takhle rozhodli, že založíme kapelku. Jirka měl španělku, my jsme doma měli sbírku zahraničních plechovek od limonád a tak jsme je svázali k sobě a byly bicí. Začali jsme zkoušet u nás v pokojíku, řvali jsme, nadávali a říkali si punk. To nás asi tak po roce přestalo bavit (mě bylo asi 11 let, bráchovi skoro 17) a rozhodli jsme se, že se dohodnem s kapelou Močový khameni a zkusíme si zkoušku u nich ve zkušebně (basák z MK byl můj švagr). Zkusili jsme to, Jirka hrál tehdy na basu, protože jiný "kytara" tam nebyla, a pořád mu bylo divný, že se nedaj chytit akrody, který ho naučila starší ségra. No nakonec jsme cosi zahráli a vznikla z toho nahrávka SRPŠ - takovej název jsme si tenkrát dali. Na nahrávce se ukázalo, že Hrdla udělal jakési sólo na bubny a tak se v podstatě stal bubeníkem. Nakonec se ale stejně ukázalo, že to sólíčko nejspíš zahrál Jirka nebo já. Majklovi se do ničeho nechtělo a tak si vzal do ruky mikrofón a křičel. Tak se stal zpěvákem. To bylo kolem roku 1993.

O něco později, když kluci zestárli a už si nehráli s námi (s dětmi - tedy se mnou a Jirkou), začali chodit do místního rock klubu (Tukan/Zeppelin), se dohodli, že založí již skutečnou kapelu s opravdovými nástroji. První impuls byl ten, že Hrdlovi kdosi v Tukanu nabídl bubny za 1200 kč. Jelikož Majkl po maturitě již vydělával, koupil mu je a Hrdla je začal splácet. O něco později (asi za půl roku) Majkl vymyslel, že koupí i elektrickou kytaru a kytarový kombo. Jak řekl tak udělal. Na inzerát od nějaké holčiny koupil kytaru (hroznou asi za 1500 kč) a malinkatý kombo asi za 4 tisíce. Potom se z rodičovských darů dokoupili ostatní věci a mohlo se začít zkoušet. Nejdříve u mě v pokojíku, později po vyklizení sklepa našeho domu se začalo zkoušet již naplno tam. To bylo v roce 1995 na podzim a v té době vznikly jedinný dvě písně, které hrajeme dodnes (Policie a Vysmátý divadlo). Zkoušelo se a zkoušelo a až jsme měli asi 12 písniček, porozhlédli jsme se po nějakém tom koncertě.

Prvním koncertem vůbec byla akce v Rumburku 7.4.1996. [fotky!] Na ní jsme se dostali celkem jednoduše. Majkl s Hrdlou (tehdy již docela dospělí) jezdili na akce do rock klubu Sklep do Rumburka a Majkl v rámci toho dohodnul koncert na akci Drop In, kde hráli i celkem slavný kapely. Např. SI, Insane Fly, ale ty dneska snad již neexistujou. Koncert se poměrně vydařil (tedy, mě bylo 14 let a hráli jsme ve 2 ráno), ale lidí z Ústí dorazilo celkem asi 30, což byl teda obrovskej úspěch. Byli to samozřejmě všechno kámoši (kterejch jsem se v podstatě bál, protože sem byl ještě dítě;-)) Na koncertě jsme potkali další lidi a ti nás pozvali pak na další akci, která se konala ve Frýdlantu v Čechách (u Liberce) a šlo o jakýsi majáles. Zahráli jsme tam sice, ale byli jsme tak opilí, že po nás lidé začali házet kelímky a další věci, což nám ale dodalo sílu a rozhodli jsme se uspořádat nějaký punk akce v Ústí nad Labem. Dohodli jsme se s majitelem jedné hospody na okraji Ústí a ten souhlasil. Největším problémem ale bylo sehnat kapely. Neměli jsme totálně žádnej nápad, žádný jsme neznali a tak nakonec na akci hráli nějaké podivné kapely, ani punk, ani metal, ani folk, prostě směs všeho možnýho. O aparátu jsme neměli tušení a tak nakonec ho půjčila jakási kamarádka od strany ODS, která měla v té době nějaké mítinky na náměstí v Ústí. Koncert dopadl dobře a akce proběhli na tom samém místě ještě další dvě. Na druhé již hrála kapela Malomocnost prázdnoty a tak začalo naše kamarádství.

Po prázdninách roku 1996 jsme se rozhodli přijmout druhého kytaristu Petra Rathouskými, který s námi občas zašel zazkoušet do zkušebny. Zkoušeli jsme a zkoušeli, skamarádili jsme se i s Danem Trpišovským (kterému vděčíme za tehdejší koncerty na Kladně a v okolí Prahy) a tím jsme začali i vyjíždět z města a více hrát. Na podzim 1996 jsme se také rozhodli, že zkusíme nějaké studio a nahrajeme pár písní ať vlastně víme, jak to zní. Dne 18.1.1997 bylo asi za 10 hodin natočeno první demo Fičící Pes. Nahrávali jsme tehdy ve studiu Reckord stejně jako Malomocnost prázdnoty a Filda z MP nám i vypomohl se zpěvem. Po nahrání dema (dnes pro mě již cosi hnusného a neposlouchatelného, ale tak to bývá) jsme odehráli asi 15 koncertů a dohodli jsme se, že na podzim 1997 nahrajeme nové demo, tentokrát v jiném studiu a s více písněmi. Do studia jsme šli v listopadu 1997 a tentokrát to bylo studio v Děčíně. Tehdy jsme tam byli v podstatě tři dny, ale nahrávací doba byla asi jen 20 hodin. Nahráli jsme 12 písní a zvuk nám dělal Míša Tomášek (kapela Destroyself). Demo se jmenuje Hnus fialovej (název vznikl losováním z různých názvů, byly to opravdu hovadiny!!!) a dokonce jsme si ty kazety nechali potisknout v profi firmě Presston v Praze (která se ale spíše než muzikou zabývala rozmnožováním pohádek a tak i zvuk tomu trochu odpovídá).

Po vydání těchto dvou demonahrávek jsme odehráli mnoho koncertů (tedy přesně 28 akcí za rok 1998, nejvíc z toho v Mostě - s Průserem, s Malomocností, něco v Kladně, Ledeč n.S., Litomyšl, hodně akcí bylo také s Do!Řady). V zimě 1998 jsme se také rozešli s naším kytaristou Petrem Rathouským. Neshody byli na obou stranách a tak najednou odešel a na zkoušku už nepřišel a nám se to líbilo, protože jsme byli zase jen 4 staří kamarádi. V červnu 1998 s námi začal zkoušet nový kytarista Hřebík, který s námi vydržel opravdu málo. Odehrál asi 15 koncertů a v dobrém jsme se rozhodli toho nechat. Hřebík byl zdaleka a byly problémy se zkoušením. Udělali jsme nové písničky, hodně moc jsme zkoušeli a na březen 1999 jsme se vydali do prvního very proffesional studia AVIK, kde nahrávali naše oblíbené skupiny. Moc se nám to líbilo, velmi pohodový prostředí a tak jsme nahráli 15 písniček na demo CD Pan Káč. S konečným výsledkem jsme byli moc a moc spokojeni a řekli jsme si, že jiné studio už nechceme. Kazet se prodalo celkem asi 800 a tak jsme byli již celkem pravidelně zváni na různé akce v podstatě v celé ČR a bylo nám moc moc fajn. V roce 1999 jsme dokonce odehráli první koncert v zahraničí (tedy formálně), opravdu to bylo tak, že jsme hráli na Slovensku v Trnavě, s kapelami Začiatok Konca, Dr.Pako, Načo názov a Kundotkov syndróm. Byla to krásná akce a my jsme byli velmi spokojeni, že nás náš kámoš Noro pozval. Během roku 1999 jsme již odehráli 40 koncertů po celé republice. Nemá cenu vyjmenovávat jednotlivé akce, ale nejlepší bylo rozhodně turné se švédskými bratry Article Nine. Byla to opravdu moc příjemná záležitost. Hodně dobré akce byli v té době také na Moravě, ale hlavně v Ústí, kde se započala tradice s akcí Chabařovice fest.

Na počátku roku 2000 jsme se skamarádili s kapelou NVU, se kterou jsme odehráli značnou část koncertů. Byli jsme pozváni poprvé i na největší punk festival v CZ, na Anti Society fest a hraní to bylo parádní. Na podzim jsme rozhodli jít opět do studia, dokoncčili jsme 13 písní a opět je nahráli v plzeňském AVIKu a vydali 100 CD a 600 MC Kuře Punk-Pao. Nahrávat jsme byli v říjnu 2000, ale vyšlo to v podstatě až v lednu 2001. V roce 2000 jsme také odehráli první akci ve skutečné cizině, zajeli jsme si zahrát do německého města Plauen - do poměrně vyhlášeného klubu Alte Kafferösterrei. Zahráli jsme si tam společně s německou legendou Hass. Za rok 2000 jsme odehráli celkem 64 koncertů.

Hned na sklonku prosince 2000 a ledna 2001 jsme se dohodli, že si koupíme nové auto. Bylo to rozhodnutí sice hezké, ale chyběla podstatná věc a tou byly peníze. Nakonec jsme si půjčili od banky a koupili s dodávku. Bylo to hlavně proto, že jsme se chystali na týdenní turné po Německu se skupinou Abscess a bylo mnoho zájemců, kteří chtěli jet s námi. Turné bylo naplánováno na duben 2001 a odehráli jsme celkem 5 koncertů v Německu. Bylo to velmi vydařené, za celou akci se například prodalo celkem 100 kazet. Turné následovalo hned po Německou Čechy a s Abscessem jsme zažili opravdu krásný koncerty. Během roku 2001 se v podstatě nestalo nic jiného, že já s Jirkou jsme složili maturity, přijali nás na VŠ a odehráli jsme stejně jako v roce 2000 celkem 64 akcí.

V roce 2002 hrajeme zatím asi nejvíc koncertů po celé republice a na červenec se nám podařilo zařídit si koncert v Polském městečku Klopotnica [fotky!]. Odtud jsme byli pozváni hned na další festival a to opět do Polska, tentokrát do Wolimierzu. O prázdninách jsme ale jinak zkoušeli nové písně a v září 2002 jsme nahráli v novém studiu EX Avik poslední CD s 15ti songy, na kterém hostuje i zpěvačka a saxofonistka plzeňské Znouzectnosti Romana Kohoutová [fotky!]. V říjnu 2002 proběhlo menší tour po Německu [fotky!]. Rok 2003 byl ve znamení koncertů (Slovensko, Německo) a v létě 2003 jsme podnikli menší tour přes Slovensko, Polsko do Litvy, kde jsme odehráli 3 super koncerty, na který velmi moc vzpomínáme. Přes léto jsme odehráli pár dobrejch letních festivalů a na podzim nás čekala další premiéra, tentokráte dvě příjemné akce v Maďarsku za které děkujeme skvělé kapelce Sunscreen.

Od podzimu 2003 jsme se připravovali také na natočení nikoliv nové desky, ale nového split CD spolu s kapelou Leniwiec. V první myšlence rozhodně nešlo o split s výměnou a přehráním našich písní, ale o klasické CD. Nakonec jsme se ale dohodli a od listopadu začali zkoušet a upravovat navzájem své písně. Přišel rok 2004 a my jsme se chystali víc a víc na studio, zkoušeli jsme a nakonec v dubnu 2004 jsme navštívili nakonec společně s polskou kapelou Leniwiec studio Ex.AVIK v Plzni, kde jsme nahráli zatím poslední naše písničky. Album vyšlo 4.6.2004 a ten den bylo (ne)pokřtěno na trochu smutně nepříliš povedeném koncertě v pražském Mlejně. V létě 2004 nás čekalo další turné, tentokrát Polsko - Litva - Lotyšsko - Estonsko. Bohužel těsně před tímto vysněným turné nám odešlo auto, ale i tak přes obrovské problémy jsme vyrazili (bohužel jsme museli zrušit první akci v Polsku). Turné se nakonec poměrně vydařilo, hlavně koncerty v Litvě. Bohužel jedna jediná akcička v Estonsku byla na poslední dobu zrušena a my jsme se tak ocitli kdesi na hranicích Lotyšska a Estonska. Vše dopadlo dobře a po tomto turné nastalo studijní volno a my jsme 2 měsíce nehráli. Od záři 2004 hrajeme zase spousty koncertů a připravujeme pomalu nové písně na nové album, o kterém nechci nic bližšího zatím sdělovat.


PS: Díky všem, kteří nás podporujou a podpoří nebo podpořili. Díky, že stále se najdou nějací dobří lidé, kteří nelpí jen na image a jdou si svou vlastní cestou. A díky i těm, kteří si koupili kazety či Cds a tím nám v podstatě velmi důležitě pomohli.

Anketa 11

5. října 2006 v 18:35 | Ja |  Ankety
Hlasuj a vijadri svoj názor..

FC St.PAULI - tak trochu jiný klub

2. října 2006 v 21:08 | Ja |  Football Against Racism

Je jenom spekulací přemýšlet o tom co by se stalo v německé fans scéně bez FC St.PAULI a jejich fans. Téměř všechno, co dnes existuje jako iniciativa fans, fanzinů, nebo progresivní organizace v německé fans scéně je právě díky nim. FC St.PAULI bylo od konce 50.let dlouho druhým klubem. Hamburger SV (HSV) byl velký klub. Nezměnil to ani jeden rok v 1. lize v sezóně 1977-78, nebo v dalších letech 1988-91, 1995-97 a 2000. "Kiezkicker" (pojmenování médii pro hráče z téhle části města) byl pořád jen malej brácha. Vzhůru do poloviny 80.let, kdy o klub nebyl velký zájem a jen malá parta chodila na zápasy.
S postupem do 2.ligy v roce 1986 se vše změnili. Spousta fotbalových fanoušků, kteří byli znechuceni násilím a nacionalistickou atmosférou během zápasů HSV přišli na Millerntor (stadión FC St.PAULI) v městské čtvrti se spoustou squattů, alternativními hudebními kluby a levicovými projekty. A tak levicová atmosféra vstoupila z ulic na stadion. Někteří z nových fans žili ve squattech v ulici "Hafenstrasse", která byla dlouhou dobu jednou z nejčastěji bojující squatterskou čtvrtí v Německu proti policii a státu. V té době se zrodil kult klubu. Politické myšlení bylo přeneseno na stadion. "St.PAULI-FANS GEGEN RECHTS" (St.PAULI fans proti pravičákům) byl nový slogan na německé fotbalové scéně. Samozřejmě úspěch fanouškovské scény byl taky tvořen úspěchem fotbalového týmu, který postoupil během dvou let postoupil ze 3.ligy do 1.ligy a tam vydržel tři roky.
Vybudovala se jednota fanoušků s hráči. Pro většinu fanoušků bylo nepřípustné aby byl klub napadán svými fans. Fans konkurenčního HSV jejich Holly (svatý) SV stavěli na vyšší úroveň. Kritika fotbalového a jejich chování nebyla povolena nebo byla považována za velezradu. V FC St.PAULI to bylo jiné. Fans St.PAULI přišli z politicko - alternativní scény. Staré kultury byli zničeny a nové způsoby myšlení byly začátkem alternativní fans kultury v St.PAULI a v Německu. Problémy byly všude, nejenom v St.PAULI. Nezájem klubů na téma fanoušci, policejní násilí během venkovních zápasů, nedostatek organizací, nebo komunikace s fandy, špatná reputace fotbalových fans celkově. V Německu byly založeny speciální projekty k spolupráci s fotbalovými fanoušky, ale tyto sociálně výchovné projekty pracovaly s násilným, nebo tvrdým jádrem fans a byli nestálé co se týče financí. V Hamburku byl projekt od roku 1985, ale fanoušci St.PAULI byli v jejich práci pouze druhořadí. Bylo to štěstí a náhoda, že práce byla převzata odpovědnými jedinci, Verein Jugend und Sport e.V. (spolek mládeže a sportu), který je dnes stále nezávislý orgán zodpovídající za oba hamburské sociální projekty. Byly vytvořeny profesionální a organizační struktury, které podporovaly vlastní iniciativu práce fans.
Ani nejlepší sociální projekt nemohl nahradit aktivní tvůrčí fans scénu a tak je Fanladen více než sociální projekt. Řídící centrum, fans centrum, úřednické centrum, místo setkání, služby otevřené pro všechny fanoušky. Byly zorganizovány zájezdy, připraveny fanziny a vytvořena nezávislá část obchodu s oblečením a suvenýry. Všechny věci, které se vyrobily a jsou z Fanladen v posledních 12 letech, by měly být spjaty s naším jménem, ale zároveň chceme ukázat tendence, za kterými si fans St.PAULI stojí a proč jsou příkladem Německu.

Ale zpět na začátek:
Nikdy víc válka, nikdy víc fašismus, nikdy víc 3.liga - to bylo motto probuzené scény. V zimě 1988-89 bojovala občansky činná skupina fans proti projektu gigantického stadionu uprostřed Heiligegeistfeldu (místa kde se nachází stadion FC St.PAULI). V ulicích byly demonstrace, 15 minut ticha na stadionu apod. O půl roku později vyšlo první číslo Millerntor Roar (MR), prvního německého fan magazínu a prvního, který nevyprávěl pivní historky z minulých zápasů, ale obsahoval aktivní fans a klubová témata. Klubu se to nelíbilo a snažil se to zakázat. Neúspěšně! Síla fans už byla příliš veliká. MR se rozrostl do nákladu 3000 kusů a stal se komunikačním prostředkem ve fans scéně. Poslední zbytky nacionalistických tendencí v publiku byly odstraněny s pomocí klubu - v prosinci 1989 byl vytištěn oficiální leták v nákladu 6000 kusů a podepsán hráči, který odsuzoval rasistické urážení všeho druhu. O dva roky později se malá skupina fans pokusila napadnout cizince na stadionu. MR a turecký veřejný dům v St.PAULI se obrátili na oficiální klubové shromáždění a byl vydán příkaz zakazující pravicový extremismus, rasistické názory, psaní nebo mluvení pod trestem zákazu vstupu na stadion.

My jsme klub
Během pár let se zrodil úplně odlišný klub ve fans scéně a jeho pověst se stala legendou, jako férovost publika k hostujícím týmům, nebo fans, ale také jako aktivní nepřítel pravicových hooligans na německých stadionech. Celkově nás fotbalový fanoušci neměli rádi kvůli tomu, že politika a fotbal by měla být rozdělená. Klub se stal dobře známý v celé Evropě, ne kvůli jeho fotbalovým úspěchům, ale kvůli fanouškům.

14 let a nic nekončí
Stagnace je krokem zpět, tohle je stálé myšlení fans St.PAULI a akce se dějí téměř pořád na každém domácím utkání.Během pár let bylo v FC St.PAULI 6 fanzinů, každý úplně rozdílný, z různých částí stadionu. Také zde bylo více supraregionálních aktivit a neustále jeden společný cíl, udržet zájem fans v klubu, který je občas těžký. Se založením AgiM (Arbietsgeme inschaft interessierter Mitglieder - zainteresovaná pracovní skupina fans St.PAULI) v létě 1997 začala další část práce aktivních fans, práce v klubu samotném. Práce AgiM nebyla přímo práce pro fans, ale byla dlouhá ruka zájmů fans uvnitř klubu. Moderní klubové směrnice, začátek ofenzívy členů a tři místa v kontrolní asociaci jsou velké úspěchy této skupiny. Z této malé skupiny byla v létě 2000 naplánovaná nová část klubu. Dnes tato skupina čítá téměř 3000 členů a všechny peníze jdou na mládež St.PAULI. Stále jsou voleni dva členové kontrolní rady a spousta fans pracuje pro klub v reklamním prodeji, prodeji lístků. Přes všechny úspěchy, kterých jsme dosáhli, bysme neměli zapomenout zmínit jednu věc. Práce byla udělána malou partou fans. Někteří fans jsou ve čtyřech aktivistických skupinách jako AgiM, BallKult, Fanzines a AFM a nemůžou dělat všechnu práci. Lidé stárnou, rodiny a demotivace..Je tu málo dobrovolníků a téměř žádní mladí. Priority jsou jít na studia, práce, nebo rodina, fans práce je trápením. Zůstaly pouze tři fanziny, aktivní skupiny jsou stále menší a menší…
Něco by nemělo být zapomenuto…Vše se děje kvůli fotbalu!

FC St.PAULI - speciální klub?
Z malého fan obchodu se stal Fanladen St.PAULI, fanziny a pár skupin jsou důležité instituce v klubu. Fanladen je instituce, zprostředkovatel pro fans mezi klubem a fanoušky. Neexistuje žádné rozhodnutí týkající se fans aniž by byli předem dotázáni. Tohle je největší úspěch. Pokud se podíváte na plány nového stadionu, nebo části jeho dokončení, hlas fans bude za veřejnost brán jako důležitý.

Antifašismus a Antirasismus
Na začátku to byli hlavně Antifašismus a Antirasismus, což byly nové věci okolo fotbalu! A to žilo, a stále žije v St.PAULI. Po pravicových pogromech v Rostocku zde byly velké antifašistické demonstrace, a skoro každý domácí, nebo venkovní zápas jsme se postavili fašistům nebo pravicovým hooligans. V Evropě se to znovu zhoršuje a stále musíme pracovat proti diskriminaci v naší společnosti.

Antirasistický fotbalový turnaj

2. října 2006 v 21:06 | Ja |  Football Against Racism
Antirasistický fotbalový turnaj
SANKT PAULI - Hamburg 14. - 15.5.2005
Tak tohle byl hodně náročný víkend.Po roce opět vyrážíme na turnaj do HAMBURKU, kde je to skvělé, báječné, všichni se k sobě chovají fair a pravda a láska již dávno zvítězila nad lží a nenávistí:) Jede nás 22, skoro stejná sestava jako loni, máme dva týmy, jeden společný se St.Pauli a závazek na příští rok - přivézt dámský tým.
Po příjezdu jdeme na sraz, pak vyzvednout lístky na fotbal, které jsou pro všechny účastníky turnaje zdarma (jinak stojí skoro tolik jako půlroční prmanentka na Bohemku). Stadion je natřískaný, 16000 lidí, z toho asi 5000 fanoušků Braunschweigu, kterým jde o historický postup do 2.ligy. Sledovat dění v ochozech je o dost zajímavější než se dívat na hřiště.3.liga je ...., no prostě 3.liga. Oba tábory fanoušků se nemají zrovna v lásce, a tak z jedné strany prší nadávky na levičáky, domácí spouštějí chorál o posledním vzájemném zápase (7:1 pro St.Pauli), kde jim v refrénu vysvětlují, že regionální liga je jejich maximem. Hosté potřebují bodovat, ale od začátku prohrávají, až 7.minut před koncem se jim daří vyrovnat. Když začínají zpívat oslavné postupové písně, domácí v nastaveném čase dávají vítězný gól a přicházejí na řadu škodolibosti St.Pauli. Co asi nikdo z Čechů nepochopí, je odchod fanoušků po zápase. Obě skupiny jdou společně, sice dochází k verbálním útokům, ale to je tak všechno. Představa že takhle v klidu, se rozejdou fandové po zápase Sparta x Baník, hm, to asi fakt nehrozí. Netuším,jestli je to respektem k policii, vysokými tresty, nebo dlouholetými zákazy fotbalu, ale každopádně to funguje.
Na včer je domluvena kalba v JOLLY ROGER, který máme oblíben už z předchozích návštěv. Bohužel netušíme, že takhle je domluveno asi 600 lidí a tak se do klubu, který má kapacitu asi jako U Pepíčka, asi nedostaneme. Naštěstí je venku připravena pípa a tak všichni vesele popíjíme dlouho přes půlnoc.
Podle toho také vypadají naše první ranní zápasy. Oba dva naše týmy jsou nalosovné do devítičlených skupin (celkem jich je 6 a 2 dámské), takže nás čeká osm zápasů za osm hodin a pouze tři první z každé skupiny postupují do boje o pohár. Ostatní hrají o 18 - 54 místo. Zatímco "A", obhajující 2.místo, prohrává první dva zápasy a nedá ani branku, "MIX" (Bohemka a St.Pauli) má po čtyřech zápasech 12 bodů a skóre 21:2.
Je zajímavé sledovat ostatní týmy - Angličané, Norové a Skoti hrají typický ostrovní fotbal. Italové, Španělé a Řekové mají zase tendenci obejít pět hráčů i s brankářem. Němci nevypustí zápas, i když prohrávají o tři branky a zbývají 2 minuty do konce. Ale asi nejvykutálenější fotbal předvádí naše "A", když všchny zbývající zápasy vyhraje 1:0 nebo 2:1 a postoupí ze 3. místa dál. Druhému týmu se tolik nedaří, o bod skončí ve skupině čtvrtí a druhý den je čekají zápasy o umístění.
Večer je pro nás v JOLLYM rezervován salonek a připravena projekce semifinále MS v hokeji (spolu s lístky, steaky na grilu, pivem a hulením - vše grátis, další ukázka jak se o nás starají). Zapíjíme vítězství a přesunujeme se nazpátek do areálu, kde probíhá SKA párty až do časných ranních hodin. Atmosféra je úžasná, těžko popisovat, kdo nezažil, nepochopí.
Závěrečný den turnaje střídá "MIX" tým porážky s vítězstvími a celkově končí na 22. místě. "A" tým se po dvou výhrách probojuje do semifinále, kde v kombinované sestavě remizuje 1:1 a na penalty prohrává (stejně jako loni ve finále) 17:16!! V utkání o třetí místo konečně prolomí penaltové prokletí a vyhrává 6:5, takže bilance je dvě účasti a dvakrát mezi třemi nejlepšími. I když tady o celkový výsledek zase tolik nejde, příště chceme vyhrát!! Po slavnostním vyhlášení následuje asi dvouhodinová beseda a pak už se přesunujeme na hokejové finále do klubu.
I vzhledem k tomu jak to dopadlo, je cesta do Prahy veselá a nikomu tak moc nevadí, že přijíždíme až někdy okolo 8:00 a bude třeba začít hledat a vymýšlet neschopenky do práce. Skvělý výlet!!Nezbývá, než se těšit na příští rok.

Daniel Landa: Polepšený rváč nebo český fašista

2. října 2006 v 21:03 | Ja |  AntiFa
Zrovna ve chvíli, kdy vyšel v magazínu Mladé fronty Dnes jímavý rozhovor s Danielem Landou, kterak se bývalý holohlavý rváč z Orlíku polepšil a dneska zpívá v bílé jupce v kostele za doprovodu smyčců, se mi dostalo do ruky dvd s klipy roku 2004. Landa tam má kousky hned dva. Na jednom zpívá v oné bílé říze, za ním violoncella a dívčí sbor, babičky slzí a biskup Václav Malý se na znovuobjeveného katolíka povzbudivě usmívá. Mimořádně vtipné, doporučuji. Ještě lepší je ale druhý klip, který se jmenuje Protestsong. V zamlžené krajině hraje dívka s culíky na bílý klavír, okolo se mihne černý havran - ach kdopak nás tu ohrožuje?! Těžko je v téhle zemi. Prostý muž v montérkách jde krmit drůbež, když co to - v blátě česká vlajka. Vezme ji a pověsí na větev. Opravdu jemná symbolika.
No a pak ta slečna s culíky - svědomí naše, krev a mlíko - hraje na klavír tu v hypermarketu (zaprodali jsme se konzumu), tu na ulici (prodejné děvky a politici jsou všude), tu u Vltavy, na pozadí Hradčana. Kamera přeostří z národního panoramatu na hromadu šutrů u řeky, odkud vylézá podivné pejzaté bratrstvo v kaftanech, kráčí městem a ten nejpejzatější nese v náručí mrtvolu zabalenou v české vlajce. Alespoň, že víme, kdo za ten národní úpadek může. Tohle zdůvodnění má u nás tradici.
Bohužel to není ani moc vtipné. V dějinách minulého století bylo hned několik polepšených rváčů, kteří z nedostatku jiného programu začali hájit národní zájmy, a světové židovstvo bylo pro většinu z nich dostatečně snadný a viditelný terč. Z tohohle klipu by čeští fašisté - Vlajkaři určitě měli radost, jací jim rostou zdatní následníci. Ideově i esteticky - fašismus nade vše miloval a miluje kýč a nacionální fangličkaření s praporky a řádovými uniformami.
Chápu, že je nekorektní takhle neomaleně nařknout hodného hocha Landu z fašizujících tendencí. Tak to zkusím opačně. Možná se pletu, nejsou to Židé, prostě mají jen divné pláště a klobouky a ty provázky okolo uší jim visí náhodou. A tu českou mrtvolu nesou slitovně a ve skutečnosti jsou to stejně hodní hoši jako Daniel, ochránce dětských hřišť. Tak jen připomínám, kdyby snad byl Dan trochu slabší v dějepisu. Hitler a Mussolini začínali stejně, v pouličních bojůvkách, než pochopili, že mnohem lepší je být ideologem průměrnosti v pěkné uniformě. Argumentovali stejně - národní úpadek, prodejní politici, je třeba se vrátit k řádu, tělesné síle a rasovým jistotám. Nějakou dobu jim to hezky fungovalo, ale dopadli fakt blbě, Dane. Tohle není dobrá cesta.

Solidaritu s polským antifašistou

2. října 2006 v 20:55 | Ja |  AntiFa
Ahoj,
toto je dopis určený na pomoc polskému antifašistovi, který byl vážně poraněn neonacisty…
PROSÍM PŘEČTĚTE SI HO, ŠIŘTE HO DÁL KDEKOLI MŮŽETE A POMOŽTE!!!!
Pokud máte jakékoli otázky, tak pište na kontakt: ruda@rozbrat.org.
VÝZVA O POMOC!
Dne 16. května byl ve večerních hodinách napaden antifašistický aktivista dvěma neonacisty s očividným úmyslem ho zabít. Poté, co ho sledovali, mu jeden z neonacistů nastříkal pepřový sprej do obličeje. Druhý ho vzápětí bodl 30 centimetrovým nožem do zad. Maciek upadl na zem a oba neonacisté do něj s křikem "Zabijeme tě, ty levicový zmrde" kopali. Maciek byl převezen do nemocnice, kde se podrobil složité operaci, při které se jednalo o jeho život (při dopravení do nemocnice doktoři prohlásili, že jeho stav je "kritický"). Operaci naštěstí přežil a momentálně se zotavuje. Ještě není plně zdráv, jelikož má stálé krvácení do plic.
Podle jeho slov byl tento útok iniciován díky zveřejnění jeho osobních údajů na neonacistické webové stránce "Redwatch" ("monitoring rudých", www.redwatch.info). Tato stránka existuje v Polsku již několik měsíců a hlásá "zabíjení nepřátel ve jménu rasy". Organizací, stojící v pozadí této webové stránky je velice radikální a neofašistická organizace Blood and Honour.
Problém je, že Maciek nebyl zdravotně pojištěn a může být tedy nucen zaplatit až 20 000 PLN (5 000 Euro).
Sbíráme peníze, aby mohl Maciek zaplatit za lékařské ošetření. Tímto vás žádáme o pomoc. Posílejte prosím peníze s označením "For Maciek" ("Pro Macieka")na číslo účtu:
mBank PL81 1140 2004 0000 3202 3517 7247
katarzyna jankowska
BRE Bank S.A. Retail Banking, al. Mickiewicza 10, 90-050 Łódź
BIC/SWIFT BRE Bank: BREXPLPWMUL
SORT CODE- 11402004
Co je to Blood and Honour?
Organizaci Blood and Honour založil v roce 1987 ve Velké Británii zpěvák hudební skupiny Skrewdriver Ian Stuart Donaldson, který byl nespokojen s dosavadní spoluprací s ultrapravicovou stranou British National Front. Přidaly se k němu také známé neonacistické hudební skupiny No Remorse, Sudden Impact, English Rose, Chingford Attack, Celtic Warrior, Razors Edge a Brutal Attack. Stuart zamýšlel vytvořit rozsáhlou a výkonnou distribuční síť rasistických a neonacistických materiálů, především z hudební oblasti. Jeho idea našla značnou odezvu ve Velké Británii i v zahraničí a organizace se stala nejakceschopnější propagační platformou v neonacistickém hnutí v Evropě, později i v USA a Austrálii. Název organizace znamená v překladu "Krev a čest", což byl bojový pokřik Hitlerjugend. Seznamy Redwatch vznikli ve Velké Británii a jsou obdobou monitoringu Anti-antifa. V jejich seznamech "zrádců rasy" najdete aktivní antifašisty, odboráře, představitele židovské
komunity, bojovníky za práva menšin, lidsko-právní aktivisty, novináře píšící články o ultrapravici, příslušníci etnických a sexuálních menšin, přistěhovalce či lidi s levicovým smyšlením (anarchisty, komunisty, socialisty…).
Česká sekce Blood and Honour Division Bohemia vznikla v roce 1996 a zabývá se především pořádáním koncertů a vydavatelskou činností (nahrávky Conflict 88, Agrese 95, Nord atd.). Kolem stovky členů dokázala především ve vrcholné fázi vývoje organizace v letech 1997-1998 poskytnout hudební a ideové zázemí několika stovkám tehdejších nazi-skinheadů v ČR. V roce 1998 došlo k rozporu mezi pražskými členy této české sekce se členy z jiných měst a z organizace odchází výrazná část pražských členů v čele s Filipem Vávrou, kteří zakládají Národní odpor Praha. V roce 1999 byla organizace pod silným tlakem policejních represí, po kterých na chvíli utlumila činnost. V poslední době se znovu aktivizuje a pořádá své koncerty společně s Národním odporem.
Dnes existují pobočky této mezinárodní organizace ve všech zemích Evropy. Zabývají se především pořádáním neonacistických koncertů a distribucí materiálů za účelem financování neonacistických aktivit a hnutí. BaH je významně propojena s neonacistickou teroristickou organizací Combat 18, která vznikla v roce 1992. Číslo 18 v jejím názvu představuje první a osmé písmeno v abecedě, tedy A a H (iniciály Adolfa Hitlera).

Nic než nácek

2. října 2006 v 20:53 | Ja |  AntiFa
Rudolf Hess - nic než nácek
Téměř až do začátku srpna nebylo jasné, zda budou letos ve Wunsiedelu pochodovat neonacisté. Letošní připravované vzpomínkové demonstrace k výročí úmrtí Rudolfa Hesse byly tak jako vloni provázeny soudními spory. Nakonec Spolkový soud potvrdil zákaz neonacistického pochodu ve Wunsiedelu a náckové tak uspořádali podle loňského vzoru demonstrace hned v několika německých městech. Nejrušněji bylo v Berlíně, kde se jim postavila asi tisícovka antifašistů, která byla brutálně napadena policií. Když pomineme fakt, že si již druhý rok mohli obyvatelé Wunsiedelu oddychnout od pochodu hnědých prasat, soudní zákaz opět ničemu nepomohl. Nezabránil nazi-demonstracím, opěvování Rudolfa Hesse ani nezodpověděl varovnou otázku: "Proč se najdou i šedesát let po 2. světové válce mladí lidé ochotní přidat se k neonacismu?"
Od té doby, co se v roce 1987 v berlínské věznici Spandau oběsil Rudolf Hess - válečný zločinec a poslední z prominentních nacistů vězněných spojenci, bývá výročí jeho smrti využíváno německým i mezinárodním neonacistickým hnutím k oslavování nacismu. Místo společných srazů bylo vybráno symbolicky v malém bavorském městečku blízko českých hranic, kde jsou Hessovy ostatky pohřbeny. Je to právě město Wunsiedel, které získalo pro nacisty tak zvláštní mezinárodní význam, že se místních nacistických srazů v uplynulých letech účastnili zástupci neonacistických organizací a uskupení z Dánska, Švédska, Norska, Británie, Belgie, Nizozemí, Francie, Španělska, Itálie, Rakouska, Švýcarska, Maďarska, České republiky, Slovenska, Chorvatska, USA a také Ruska. Hessův pochod dává fašistům legální základ pro jejich uctívání nacismu a nabírá na důležitosti pro celé ultrapravicové spektrum. Například 21. srpna 2004 se na neonacistického srazu v německém Wunsiedelu sešlo na 4.000 - 5.000 příznivců Rudolfa Hesse. Pro Německo, které není stále vypořádáno s nacistickou minulostí, to byl šok. Obyvatelé Wunsiedelu začali sami pořádat protestní akce a dovolávat se zákazu neonacistických pochodů v jejich městě. Proběhlo několik žalob a následných soudních líčení, v nichž soudy střídavě pochod legitimizovaly nebo zakazovaly. Nakonec došlo k zákazu neonacistických pochodů ve Wunsiedelu, který nacistický právník z NPD a hlavní organizátor srazů ve Wunsiedel, Jürgen Rieger, považuje za protiústavní a každý rok spor, dnes už na úrovni Spolkového soudu, otevírá.
Náckové poznali sílu Wunsiedelu a chtějí se do něj vracet. V roce 2005 se jim to nepodařilo - po dlouhé soudní tahanici Spolkový soud na poslední chvíli zákaz potvrdil. Již zorganizovaní evropští neonacisté se proto vydali do Dánska a Německa. Pochody se uskutečnily v několika městech včetně Mnichova, nicméně s podstatně nižšími počty než demonstrace ve Wunsiedelu. Otazník nad konáním pochodu k uctění Hesse ve Wunsiedelu visel i letos. Situace ovšem nakonec proběhla obdobně jako v roce 2005. Právníci z NPD otevřeli proces a požadovali zrušení zákazu pro "pietní pochod za uctění pilota míru ve Wunsiedelu", Spolkový soud zákaz potvrdil. Ihned po neúspěšném pokusu nacistických pohrobků se objevily informace o přesunu akce do Mnichova. Na poslední chvíli byly ovšem nahlášeny nacistické demonstrace také v Berlíně, Jeně a jiných, převážně východoněmeckých, městech. Na těch nakonec demonstrovalo dohromady zhruba 500 neonacistů. Dílčí úspěch tedy je, že se podařilo rozbít nejmasovější přehlídku evropských neonacistických skupin a rozdrobit ji do řady dílčích akcí lokálního charakteru.
Konkrétní akce:
Berlín
Celkově více než 1000 antifašistů a antifašistek se zúčastnilo antifa shromáždění a blokády pochodu asi 200 neonacistů v Berlíně, který byl neustále přerušován a táhl se téměř čtyři hodiny centrem Berlína (čtvrti Berlin-Mitte a Prenzlauer Berg). Ještě před začátkem Hess-marše si museli ovšem náckové několik desítek minut počkat, než jim berlínská policie vyčistí cestu od všudypřítomných antifas, kteří blokovali trasu pochodu a stavěli barikády. Náckové přišli na akci s černými prapory a transparenty s hesly např. "Nacionální socialismus nebo zánik." Asi 100 antifas doprovázelo naci-pochod po celou trasu, snažilo se ho překřičet a občas přilétl i nějaký ten kámen. Dvě větší blokády se konaly v Karl-Liebknecht-Straße a na Prenzlauer Allee, kde proti antifas zasáhla velmi brutálně policie. Použila proti antifašistům slzný plyn, poté je mlátila a kopala na zemi. Několik lidí muselo být ošetřeno v nemocnici.
Foto: Neonacistická demonstrace v Berlíně s Christianem Worchem a protiakce.
01 02
Mnichov
Demonstrace NPD v Mnichově se stovkou účastníků byla napadena skleněnými lahvemi, několik antifašistů z 500-1000 protidemonstrantů bylo zatčeno.
Foto: Demonstrace NPD v Mnichově.
01
Jena
V Jeně demonstrovalo proti oslavám a velebení nacionálního socialismu a Rudolfa Hesse 1800 lidí. Akce byla zaměřena proti pochodu k uctění památky Rudolfa Hesse. Ve městě se mimo velkou demonstraci stavěli také barikády.
Foto: Antifa protiakce v Jeně.
01
Wunsiedel
V bavorském Wunsiedelu proběhla antifašistická demonstrace s 300 účastníky bez větších problémů. V klidné atmosféře a heslem "Wunsiedel je pestrý" pochodovali městem místní obyvatelé s antifašistickými a levicovými aktivisty z celého Německa.
Foto: Wunsiedel je pestrý, ne hnědý!
01
Hackerský úspěch
K protestům a akcím proti náckovským vzpomínkovým Hess-pochodům v ulicích byli solidární také němečtí antifa hackeři na internetu. Podařilo se jim 19. srpna sundat 34 nacistických a ultrapravicových propagačních internetových stránek.
01
Kdo byl Rudolf Hess?
Rudolf Hess vstoupil do nacistické strany v roce 1920 a rychle se stal jedním z Hitlerových nejbližších spolupracovníků. Jako diktátorův zástupce se fanatický antisemita Hess podílel na celé plejádě nacistických zločinů: na vytvoření nacistické vlády teroru, anexi Rakouska a Sudet, na zločinném pronásledování židů a jejich násilném vypuzení z německé společnosti, a také na počátcích holocaustu. Hessova osoba i skutky jsou nerozlučně spjaty s nacistickou stranou a sám se ani nikdy nepokusil od nacismu distancovat. Během norimberských procesů se dokonce naparoval, že ničeho nelituje. Je to tato nacistická zrůda, koho se dnešní nacisté snaží proměnit v "pilota míru", protože v roce 1941 odletěl do Velké Británie, pravděpodobně s úmyslem vyjednat separátní mír s Brity. Skutečným účelem jeho cesty bylo posílení fronty proti Sovětskému svazu. Stejný mýtus o "pilotovi míru" je používán k oslavě nacismu a podpoře falešného tvrzení, že nacistické Německo upřímně toužilo po míru, ale bylo "zločinnými spojenci" přinuceno válčit.

Berou nám cizinci práci?

2. října 2006 v 20:52 | Ja |  AntiFa
Staré lži ultrapravice se vracejí
Mluví-li se o nacismu nebo fašismu, představí si většina z nás II. světovou válku, nebo několik zamindrákovaných skinheadů, provolávajících nesmyslná hesla. Realita je však jiná.
Nacistické a fašistické ideje nejrůznějších vůdců nezemřely spolu s Adolfem Hitlerem, ale naopak, s narůstající sociální krizí a mírou požadavků na jejich rychlé vyřešení získávají jednoduchá hesla a fráze krajní pravice stále více na oblibě. Je důležité si položit otázku: "Co se za těmi hesly skrývá?"
"Rodit, rodit, rodit…"
Jestliže rozebereme hesla a požadavky krajní pravice, zjistíme, že nám nenabízejí žádné racionální východisko, ale pouze svalují vinu na oblíbené terče. Slyšíme, že "Cizinci nám berou práci" nebo "Je málo bílých dětí". Dalo by se říci, že krajní pravice staví na dvou tématech: ekonomické problémy svádí v lepším případě na cizince, sociálně vykořeněná etnika, mentálně postižené…, v horším případě na směšnou představu mezinárodního židovského spiknutí. Druhým tématem je vytváření obavy "bílého" obyvatelstva z vlastního zániku v množícím se počtu "barevných", tzv. ne-evropských národů. Jedná se o starý známý pavědecký rasismus. Na druhé téma zná dnes odpověď, byť třeba jen podvědomě, takřka každý. Není třeba ho tedy sáhodlouze rozebírat. Ženy prostě NEJSOU porodní stroje!
Takový diskriminační přístup, který je základem patriarchální (tedy i křesťanské) civilizace, se daří ve společnostech s vyšší životní úrovní - tzv. prvním světě - poměrně hladce vymýtit. Proto připadají na jednu "tradiční" evropskou rodinu průměrně zhruba dvě děti. Nízká životní úroveň má za následek dva možné extrémy. Tam, kde byla životní úroveň nízká vždy, tj. v rozvojovém světě, nebo např. v romských komunitách, zůstal zakořeněný zvyk, že děti zajišťují přežití rodu - čím víc dětí, tím lépe. Navíc se k tomu přidává nedostupnost antikoncepce, ať už z ekonomických důvodů, z důvodu nedostatku vzdělání nebo vnucovaní náboženských dogmat (viz. například výsledek politiky katolické elity v Africe). Druhým extrémem je situace, která nastává ve společnosti, zvyklé na jistou vyšší životní úroveň - na sociální jistoty. Do devadesátých let Evropu ovládaly sociální státy, ať už v režii socdem na západě, nebo bolševismu na východě. S nástupem liberálního kapitalismu a po následném rozbití těchto jistot dochází u lidí k nedostatku důvěry ve schopnost udržet rodinu v důstojných podmínkách. Tím dochází i k již nezdravému dalšímu snižování porodnosti.
Řešením tedy není pobízení lidí do mechanického plození "nových bojovníků", jako v nacistické Třetí říši, které prosazují (nejen) čeští fašisté. Problém je sociální povahy, a takový charakter musí mít i řešení. Zajistit blahobyt pro všechny lidi jak u nás, tak i kdekoli jinde na světě.
Kdo komu bere práci?
Závažnější tvrzení, avšak jak vidno s tím předcházejícím úzce související, je, že "cizinci nám berou práci". Má ale několik chyb. Cílem téměř každého člověka, který má v místě, kde se narodil/žije nějaké závazky, je tam i pracovat a tím získávat potřebné hmotné zabezpečení pro život svůj a svých blízkých; a ty chce mít opravdu nablízku. Ekonomická situace však některé české pracující (například zdravotní sestry) donutila opustit své nejbližší a jít pracovat do ciziny. Cizinci, kteří zde otročí, sem také nepřišli ze svého vlastního popudu, ale díky totální nemožnosti zabezpečit své rodiny v místě jejich bydliště. Mafie a klany novodobých kapitalistů rozkradly veškeré bohatství, vybudovávané pracujícími východně od nás v průběhu celých desítek let. Bývalé slovenské, ukrajinské nebo ruské zemědělské oblasti jsou pusté, milióny lidí se ocitly bez práce a zdrojů obživy. Místní zástupci státu a mafie jsou jedna a tatáž ruka vykořisťovatelského systému a společně těží z velké bídy sociálně deprivovaných lidí. Jestliže nám tedy cizinci berou práci, jak ve skutečnosti pracují?
Při rozšiřování revolučně-odborářských materiálů jsme narazili například na skupinu slovenských dělníků. Muži ve středních letech, ponížení, zbídačení, bez jakékoli světlé budoucnosti. Své nejbližší zanechali stovky kilometrů daleko. Těžká práce 24 dnů v měsíci, 12 hodin denně, bez jakékoli bezpečnosti práce, bez jakýchkoli sociálních práv. Toto není práce, ale novodobé otroctví - "makej nebo chcípni!" To však ještě není to nejhorší. Většina zahraničních "otroků" 50 % ze svého platu odvádí svému "bossovi" - člověku, jenž rozhoduje o jejich existenci.
Tito Slováci chápali podstatu kapitalismu zcela správně. Nejčastější byly věty: "Sme ako otroci!", "Robotnícka trieda vždy bude slúžiť pánom hore!" Po celém světě denodenně migrují za prací miliony pracujících.
Je důležité si uvědomit, že pracující v kapitalismu jsou POUZE položky v nákladech, lidské zdroje vyrábějící zisk kapitálu nebo dotěrný hloupý hmyz, jestliže se začnou bouřit! Nové velké závody postavené na "zelené louce" zde nejsou z důvodu náklonnosti nadnárodních firem k pracujícím, ale stojí zde pouze proto, že se jim to vyplatí! Každým dnem se na celém světě proměňují lidé na nemyslící roboty u pásu a při jakékoli zmínce o odborech je jim vyhrožováno, že závod může být přemístěn do cizí země! Jak vidno, práci nám neberou nějací cizinci, ale kapitalisté, hmatatelné osoby vlastnící bezdůvodně výrobní prostředky.
Je důležité nebýt sobec a uvědomit si, že pracující na Slovensku, Ukrajině či v Rusku čelí stejným problémům jako čeští pracující. Všude hrozí propouštění, všude se snižuje reálná kupní síla mezd, všude se privatizuje zdravotnictví, sociální pojistný systém, školství a všude pracující umírají na následky úrazů nebo nemocí z povolání. Ať jsem Čech nebo Rus, jsem především příslušníkem pracující třídy, patřím do neprivilegované vrstvy, kterou kapitalismus odsuzuje na celý život k ekonomickému otroctví, posluhování. Nebo, jestliže nemáte páteř, můžete s pomocí různých podlých triků přece jen vyšplhat trochu výše na pomyslném žebříčku úspěšnosti (samozřejmě na úkor jiných).
Proč říct NE pravici
Pravice, tedy i ta krajní, je nepřítelem pracující třídy. Neřeší kořen problému - třídní podstatu kapitalismu - to, že třída vykořisťovatelů ovládá třídu vykořisťovaných. Při jakémkoli zkoumání materiálů krajní pravice zjistíme, že se vždy odvolává na kapitál. "Posílení domácího kapitálu", "podporu malému kapitálu", nikde nenajdeme slova o odstranění odvěkého vztahu pán a sluha - kapitál/stát a pracující třída. Naopak ultrapravičáci tento společenský antagonismus popírají - tvrdí, že národní zájmy jsou nad rozpory mezi buržoazií a pracující třídou. Pracující mají mlčet a dál dřít na "své" české kapitalisty. Odbory podle ultrapravičáků nemají šířit rozbroje mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, jak bylo řečeno na tiskové konferenci nacistického Národně-sociálního bloku (NSB). K čemu pak vůbec nějaké odbory mají existovat?
Tato tvrzení ale nevyhovují nám pracujícím, většině onoho "národa", o jehož blaho jim jde údajně především, ale vyhovuje menšině - kapitalistům, politikům, prostě vládnoucí třídě.
V krajní pravici se tedy za radikálními hesly schovává jen poskok buržoazie (v případě vedení jde často přímo o samotnou buržoazii), touha dostat se k politické moci a neschopnost ovládat svůj vlastní život. Za "národně-sociální revolucí" se schovává opět jen kapitalistické otroctví (Totaleinsatz), avšak s jiným politickým dresem "nejchytřejších" pánů ve vládě. Posílení policie znamená ještě tvrdší represe proti ambicím pracující třídy na udržení a rozšiřování svých těžce vybojovaných sociálních práv a rovněž přitvrzení v boji proti osvobození od vykořisťování jako celku. Jistota je jistota, co kdyby snad pracující nebyli spokojeni s nízkými mzdami, dlouhou pracovní dobou a jinými opatřeními pro dobro národního kapitálu!
Reálné šance pravice
Všechna politická, krajně pravicová uskupení, zatím nabízejí svá "rychlořešení" skrze parlamentní systém. Naštěstí se stranická propaganda dělá jinde, než přímo mezi pracující třídou. Anarchisté svou propagační práci dělají naopak na pomyslném dně pyramidy společnosti, mezi pracujícími, protože celá pyramida na nich stojí, a právě toto přízemí dokáže setřást zbytečnou zátěž patra nad sebou. Proto anarchisté vybízejí ostatní pracující k sebeorganizaci do akčních skupin zaměstnanců nebo do samosprávných rovnostářských odborů přímo na pracovišti - a tím nejlépe vštěpují pracujícím přirozený odpor ke zkorumpovaným politickým stranám toužícím po moci a "vyvoleným vůdcům národa". Jestliže je údajný vůdce člověk z masa a kostí, je omylný a v měřítku všech otázek nedokonalý. Potom, jak někdo takový může být vyvoleným? Jak může znát problémy, které tíží pracující na určitém pracovišti, nebo v bydlišti lépe, než samotní pracující? Copak jsme méně než nějaký vůdce?
Z těchto jasných důvodů anarchisté usilují o budování orgánů třídní samosprávy na principech volených a kdykoli odvolatelných delegátů, rovnosti, federalistického uspořádání a přímé akce bez jakékoli kolaborace, doprošování a smlouvání!
Je jasné, že pravice je přirozeným opakem těchto sebeorganizačních snah. Naneštěstí se krajní pravice zabydlela jako relevantní směr v politickém spektru, média jí dávají prostor pro prezentaci jejích plánů a pro sebepropagaci. Pravice a její nesolidární postoje (xenofobie, rasismus, sexismus, nacionalismus…), jsou největším nebezpečím pro sjednocený boj pracující třídy proti kapitalistickému otroctví. Je důležité odsunout ultrapravicovou politiku mimo rámec veřejného zájmu, hlavně v dělnických oblastech, všude tam, kde se vyvíjí anarchistická odborářská práce. Jakékoli propagační materiály pravice musí být ničeny, i fyzicky! Pracující si musí mezi sebou vybudovat ducha solidarity a tím vzít nesnášenlivým heslům vítr z plachet. Je rovněž důležité, aby pracující vystupovali proti krajní pravici a její armádě pouličních rváčů. Na jakékoli pouliční násilí neonacistů musí zaznít rázná fyzická odpověď. Neonacističtí rváči musí vidět, že si nemohou na ulicích dělat, co chtějí. Prvním krokem může být třeba jasné vystoupení proti přítomnosti neonacistů v restauraci.
Pokud někdo tvrdí, že každý má mít právo na svobodu projevu, pak jedinou odpovědí je, že každý má mít právo na sebeobranu. Ultrapravičácké štvaní, ať už ve formě ústní, hudební, tištěné, filmové nebo formou demonstrace je útokem na pracující třídu - a ta se musí bránit! Tak, jak fašisté rozbíjeli odbory, vraždili dělníky, rozháněli demonstrace a stávky, ničili dělnickou agitaci, tak dnes musí ve svém zájmu pracující odpovědět fašistům silou a jasně říci: "Náckové, táhněte z naší planety, bez vás nám bude lépe!" Jinak nám totiž v budoucnu hrozí nové totální nasazení, či nové vyhlazovací tábory.

Nebýt fašistou nestačí

2. října 2006 v 20:50 | Ja |  AntiFa
Nový rok na fóru ČSAF začal i diskusí o antifašismu. Podnětem byl posilvestrovský diskusní příspěvek "skutečného anarchisty", který hned v úvodu vytrhl z kontextu slova Tomáše Netolického, a dal jim tak zcela jiný význam. Z povzdechu "že antifašismem se ohánějí i trockisté a bolševici", se po Silvestru obecně odvozovalo, že antifašistický boj za svobodu je antihumánní.
Diskusního příspěvku se pak ujal Milan Špinka, zveřejnil jej na stránkách Národní myšlenky, a čtenář se dočetl i tom, o čem v původním příspěvku nebyla ani zmínka: "Skutečný anarchista" se prý nepokrytě hlásí k progresivnímu proudu, tzv. "anarchonacionalismu". To připsal Špinka a nepřiznal, že "anarchonacionalismus" je "vynálezem" bývalého člena britské krajně pravicové British National Front. Opět začala diskuse, a co v ní bylo, je hodno pera absurdního dramatika.
"Národně myslící" se nedávno rozzuřili, když MF Dnes otiskla články O.Slačálka a odkaz na A-kontra; nebo když anarchista na protipotratové akci rozdával letáky "Jen aby nedošlo k omylu - nejsme "stoupenci potratů. Myslíme si ale, že ten, kdo o nich může nejpovolaněji rozhodnout je těhotná žena, ne muž žijící v celibátu, který tím pádem ani neví o čem mluví." - anarchista byl napaden a jeho piket zničen. Čáry, máry, fuk, teď se Národní myšlenka chlubí poděkováním "skutečného anarchisty", že "není nijak dogmatická a dokáže se otevřít jiným názorům."
Protože "národně myslící" koncem listopadu 2005 nazvali homosexuály "zbytečnými lidmi", připadají mi absurdní slova "skutečného anarchisty", že Národní myšlenka je "životaschopnější než upadající, do sebe uzavřený levičácký a tvrdě dogmatický anarchismus." Snad je to jen povzdech nad tím, že už po staletí mají navrch ti, kteří tahají lidi na nacionalistické či jiné podobné nudle, a těžké to mají ti, kteří odmítají ohnout záda, usilují o svobodu a zastávají se "zbytečných bližních".
Podobnou úpravou historie je v příspěvku "skutečného anarchisty" i věta: "naše antifašistické hnutí je však v celkovém kontextu antifašistického fenoménu poměrně bezvýznamné a jeho historie nicotná". Kdybychom tuto nálepku přijali, mohli bychom tuto zem považovat i za kolébku nacismu. V knize "Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly" najdeme, že sudetští Němci si připisují prvenství jak ve formulování nacistické ideologie, tak při vytváření její organizační (stranické) platformy. Předák sudetoněmeckých nacistů Rudolf Jung vydal již v roce 1919, tedy několik let před vydáním Hitlerova "Mein Kampf", knihu Nacionální socialismus ("Der nationale Sozialismus"), která byla označována za "velký katechismus" či "bibli" nacismu.
Když čtu materiály historiků Jiřího Frajdla a Václava Kurala, utvrzuji se v závěru, že hodnocení antifašistického odporu záleží na úhlu pohledu. Z pohledu vládnoucí elity byl opravdu nicotný, uznává se jen, že meziválečné Československo dávalo azyl uprchlíkům z nacistické říše.
Z pohledu obyčejných lidí je nicotná a ostudná role tehdejších československých elit. Antifašisté němečtí, ale v některých případech společně s Čechy, sváděli úporný souboj s henleinovci, i v tisku a na demonstracích leckdy velice bojovných a až padesátisícových (Královka u Liberce, Teplice, Ústí nad Labem, Krnov, Rotava a jinde). Němečtí antifašisté bránili Československo i se zbraní v ruce - řádně nastoupili do obou mobilizací a polovojensky působili i po boku jednotek Stráže obrany státu. Československá vláda však odmítla iniciativu obyčejných antifašistů z Říše, že na našem území vytvoří dobrovolnickou jednotku, která by navštěvovala města s německým obyvatelstvem a vysvětlovala, co je nacismus, mír a válka; a v případě potřeby spolu s čs. armádou hájila republiku. Místní vláda se tetelila strachy, jaké komplikace by jí působili cizí státní příslušníci bojující tady za svobodu, ač Češi i Slováci bojovali ve světové válce v řadách francouzské cizinecké legie, a Německo získalo čs.státní občany pro prohenleinovsky orientovanou Sudetoněmeckou legii. Zcela jinak mohla vypadat historie, kdyby elity první republiky pochopily význam antifašistických akcí.
I když se o tom nemluví, elity druhé (pomnichovské) republiky kolaborovaly s nacisty - předaly do zabraného pohraničí na 5 000 antifašistů. Přímo za zločin lze označit předání příslušníků polovojenské "Rudé obrany", kteří po boku československých sil bojovali proti náckům. Angažované antinacisty v Německu čekal koncentrák, československá ani česká státní moc se ani nepokusila smýt krev nevinných ze svých rukou alespoň morálním odsouzením!
Němečtí antifašisté přispěli k porážce nacismu, ale mnozí pak prchali spolu s poraženými nácky, protože "vítězní Čechové" jim dělali z života peklo. Pak nastala éra bolševismu, v níž každý úspěch, tedy i porážka nacismu, byl prohlášen za dílo Strany. Boj za svobodu tehdy byl bojem proti bolševismu, a také se o něm říká že byl "poměrně bezvýznamný a jeho historie nicotná". "Byly jen jednotlivé projevy odporu proti režimu" lže poslanec ČSSD JUDr. Z. Jičínský o časech před odchodem bratří Mašínů do ciziny, přestože právě tehdy (1953) došlo k masovým projevům odporu v ČSR i východním Německu, kde Rudá armáda střílela ostrou municí do neozbrojených dělníků a žen. O tomhle boji psal Dr.Vladimír Struska v Respektu 2 a 6/1991, že "byl odbojem obyčejných lidí. Neměli žádnou naději na výhru, nikdo nevěděl kdy padne. A oni do toho stejně šli… Každý vzdoroval podle svých možností. Někdo tiskl letáky, další rozšiřoval zprávy, jiný opatřoval a schraňoval zbraně. Někdo je i použil."
V tomto smyslu chápu Antifašistickou akci také jako odboj obyčejných lidí… Na pohrdavou poznámku "začali jste pozdě" odpovídám hrdě "pozdě ale přece!" I když to není naše zásluha, jsme rádi, že státní moc už musela zkrotit "národní hrdost" a přiznat poválečné zločiny, Paroubek řekl pravdy jen dílek, když se za ně omluvil. A co ty předválečné?!
Děkuji "skutečnému anarchistovi" a hlavně Národní myšlence, že mě inspirovali napsat: "Nám nadáváte do (antihumánních) extremistů, ale státní moc a vy její přisluhovači máte máslo na hlavě a krev na rukou. Poučení z historie pro vás nicotné je pro mne významné: Nebýt fašistou nestačí, antifašistické akce obyčejných lidí bylo a je radno brát vážně!"

Rovnost lidí do důsledků

2. října 2006 v 20:46 | Ja |  AntiRasizmus
Přišel/přišla jsi na tyhle stránky, zajímáš se o antifašismus. Skvělé, je důležité postavit se těm, kdo jsou schopni lidi dělit na nadřazené a podřadné. Na lepší a horší, na silnější a slabší, na ty, kteří se řídí rozumem, a na ty, které ovládají jen emoce. O černoších se například tvrdilo, že jsou silní fyzicky, ale intelektuálně velmi slabí, že jsou ovládáni svými zvířeckými pudy. Každé etnické skupině či "rase" se přiřadila nějaká sada vlastností, která se "přirozeně" potvrzovala: Židé jsou na peníze - ano, antisemitismus evropské společnosti jim neumožnil živit se jinak než lichvou. Černoši byli silní, protože jim běloši umožnili vykonávat jen těžkou fyzickou práci a do škol je nepustili leckde až do poloviny dvacátého století. Podobných pseudoargumentů podpírajících rasistickou a fašistickou ideologii najdeme spoustu.
V naší společnosti je ještě jeden "rasismus", který je stále ještě ve velké míře tolerován, a to i mezi lidmi, kteří se ohánějí rovností a odporem k útlaku na základě nějakých vrozených charakteristik. Tomuhle "rasismu", který mám teď na mysli, se říká sexismus a znamená, že lidé jsou rozděleni na osoby první a druhé kategorie na základě pohlaví (anglicky sex). Obětí sexismu mohou být muži i ženy, ale obecně se dá říci, že v sexistické společnost trpí více ženy. Jsou považovány za "slabší
pohlaví", které není schopné zvládnout spoustu běžných úkonů, jako třeba odnést svůj kufr. Že tohle je k smíchu? No, podívejme se dále: ženy dostávají v průměru o třetinu menší platy za tutéž práci než muži, jsou obětí sexuálního násilí, jsou považovány za krasotinky, o nichž se nečeká přemýšlení, ale velká prsa a ochota roztahovat nohy. To jsou první tři věci, které mě teď napadly. Ale patří sem i takové zdánlivě nevinné věci jako vtípky, různé poznámky, osahávání na koncertech, chlapácké kecy anebo automatický předpoklad, že holka na něco nemá, protože prostě JE HOLKA. Mezi antifašisty se zase může objevit názor, že ženy se pro boj s nácky nehodí, protože jsou slabé a nedokážou se prát. Jenže ne všechny ženy jsou slabé, a některé se prát opravdu dokážou. A navíc - antifašismus opravdu nespočívá jen v bitkách v ulicích.
Zkus se někdy zamyslet nad tím, jestli tvé chování někomu neubližuje, jestli to, "jak to prostě je", nezvýhodňuje nějakou skupinu nad jinou. A nemusí to být třeba jen na vztahu mužů a žen, ale i třeba heterosexuálů a lidí s odlišnou sexuální orientací. Sexismus je totéž co rasismus nebo fašismus, jen namířen proti trochu jiné skupině lidí. Chce-li se kdokoli nazývat antifašistou, měl by se postavit i proti diskriminaci na základě pohlaví. Měl by proti nerovnostem lidí bojovat na všech frontách, do důsledků